Jak odbourat stres z dojíždění do práce?

Nedávná britská studie Úřadu pro národní statistiky zjišťovala negativa, která s sebou nese cesta do práce. Závěry odborníků, které u nás zveřejnila společnost Regus, platí i v České republice. Denně totiž do zaměstnání cestuje necelý milion Čechů. Z toho polovina se přesouvá do jiného okresu, případně i kraje, takže stráví na cestě hodinu i déle. A to je stresuje. Uvádí to server jobdnes.cz.

Aby se lidé dostali do práce včas, bývají pod tlakem. Řadu věcí na cestě nedokážou ovlivnit, dojíždění je nepředvídatelné, nikdy nevíte, co se při cestě přihodí. Nehoda, zpoždění vlaku... Studie říká, že lidé s delším dojezdem do práce (více než půl hodiny) trpí o třetinu více depresemi než lidé, kteří to mají do práce blíže.

Ti, kteří na cestě do práce stráví jen půl hodiny a méně, získají za rok sedm dnů produktivního času navíc oproti těm, co cestují déle. Dojíždění není ani produktivní pracovní dobou, ani osobním volnem. Naopak je často vnímáno jako překážka, kvůli níž se nemůžeme věnovat užitečnějším nebo zábavnějším činnostem.

Karel Pelán, ředitel společnosti Regus pro ČR a SR k tomu uvádí: „Doba dojíždění se stále prodlužuje. Je alarmující, že většina zaměstnanců považuje každodenní cestování za prací za problém z hlediska produktivity a že nemohou tento čas využít k osobním ani volnočasovým aktivitám. Pokrokové firmy, které chtějí dosáhnout optimální produktivity a poskytnout pracovníkům více času na soukromý život, rozhodně neudělají chybu, když svým zaměstnancům umožní pracovat aspoň část pracovní doby blíže k domovu nebo z domova.“

Pozdní příchody. Ty se v případě dojíždění dějí poměrně často a žádný zaměstnavatel je nemá rád. Pro zaměstnance je to pochopitelně nepříjemná situace, když se stále musejí omlouvat.

Cestovat s hromadou lidí v jednom autobuse či vagóně také není zrovna příjemné. Ne všichni cestující jsou ohleduplní a voní. Pokud dojíždít autem, musíte se zase vyrovnávat se stresujícími situacemi na silnici. Agresivních řidičů po nich jezdí stále dost, a obzvlášť po ránu.

Nejen, že dojíždění není příjemné, ale v naprosté většině případů si za něj ještě pěkně připlatíme, pokud nemáme velkorysého zaměstnavatele.

Dojíždění je náročné i fyzicky. Bylo zjištěno, že jeden ze tří pracovníků, kterým cesta do práce a z práce trvá více než 90 minut denně, trpí bolestmi zad a krku. A navíc platí, že čím delší dobu trávíme dojížděním, tím méně času věnujeme cvičení, vaření vlastních jídel a spánku. A to má zase souvislost s větší mírou obezity.

A jak na negativa dojíždění do práce vyzrát? „Musíme si uvědomit, že tyto stresující situace mají především dvě vlastnosti: nemůžeme je většinou kontrolovat, můžeme však ovlivnit svou vnitřní reakci na ně. Je jen naší volbou, jaká tato vnitřní reakce bude. Jestli nás budou tyto situace vytáčet, zneklidňovat, naštvávat. Nebo je prostě necháme být a budeme se věnovat něčemu užitečnějšímu,“ uvedl pro jobdnes.cz psycholog Dalibor Špok.

Mnoho lidí si podle něj neuvědomuje svou moc, se kterou se mohou rozhodnout před tím, než začnou emočně reagovat, že takto reagovat nebudou. „Samozřejmě platí, že když už jsme uprostřed vzteku nebo naštvání, těžko se emoce vypíná. Jedná se o to, rozhodnout se dopředu a toto rozhodnutí si často připomínat,“ říká psycholog.

Pokud se rozhodneme, že na drobná utrpení nebudeme dále emočně reagovat a prostě je necháme ve vědomí být jen na úrovni povšimnutí, vnímání, ničeho více, získáváme nad svou reakcí moc. „Můžeme si všímat toho, co se děje (hovor, hluk, pláč dítěte), ale nemusíme spouštět následnou emoci. Vjem samotný není silně příjemný nebo nepříjemný. To až naše myšlenkové hodnocení a emoce přinášejí nepříjemnost,“ doplňuje Dalibor Špok.

Chce to prý trénink. Může pomoci meditační praxe nebo jiná dovednost pro práci s vědomím. Není však větší odměny než být alespoň trochu pánem vlastní mysli. A není tragičtější život než ten, když podobným vnějším stimulům dáváme nad sebou moc a stáváme se tak jejich otrokem. „Tyto negativní podněty budou existovat vždy a nikdy nezmizí. Nelze se jim vyhnout. Lze změnit svou vnitřní reakci na ně,“ dodává Dalibor Špok.